Surfing & Příroda: Petr Hindrich o Green-Books.org a environmentální výchově

autor: Lukáš Procházka
foto: Petr Hindrich, Green-Books.org

 

Není to tak dlouho, co jsem strávil několik dní na jednom ostrově, kam jsem odcestoval surfovat a odpočinout si. I zde jsem však narazil na dnes velmi ožehavé téma, a sice životní prostředí, přesněji plasty a další odpady v oceánu. Právě v rámci toho jsem připravil rozhovor s Petrem Hindrichem mezi surfaři známým též jako „Korea“, spoluzakladatelem neziskové organizace Green-Books.org. Člověkem, u kterého se surfing přehoupl k pomoci lidem v Indonésii s bojem proti ničení životního prostředí a již devět let tomu zasvěcuje svůj život. Při vedení tohoto rozhovoru jsem chvílemi ztratil slova, ohromil mě, překvapil a nenuceně přiměl zamyslet se nad propojením života s přírodou.

 

Ahoj Peťo a děkuju, že sis našel na mě čas.
V první řadě bych trochu zabrousil k surfingu a historii. Když zavzpomínáš zpět, jak začala tvoje cesta do Indonésie?

Byla to spíš náhoda, dřív jsem jezdil na skatu. Pak se to přehouplo ve snowboarding a v roce 2006 jsem měl takovou půlroční pauzu mezi školami. Můj sen byl odletět do Whistleru v Kanadě, ale zrovna tam zavedli vízovou povinnost, takže jsem do mé vysněné země letět nemohl. Shodou náhod v tom samém období jsem měl kamarády, co se vraceli z Indonésie. Tak jsem si řekl, že když mě nechtějí v Kanadě, zkusím surfování a odletěl jsem surfovat na dva měsíce na Kuta Beach na Bali.

Tvá první zkušenost se surfingem byla právě na Bali?

Ne ještě před odletem na Bali jsem už o surfingu věděl a zkoušel jsem jej, když jsem jel stopem do Biarritz ve Francii. A pak ještě pár pokusů u kámoše Můzy na Tenerife.

 

Kde byla tedy tvá první vlna, vzpomínáš na ní?

První vlna, kdy jsem jel po fejsu byla na Halfway Beach na Legianu, Bali.

 

Ale zpět k Bali. Poté co jsi v roce 2006 přijel surfovat na Bali, tak už jsi tu zůstal?

To ne. Bylo to tak, že ze dvou měsíců jsem si to protáhl na půl roku. Pak jsem odletěl do Koreje a tam studoval 2-3 roky, ale mezi tím jsem se vracel do Indonésie, až jsem na Bali od roku 2009 nebo 2010 zůstal nastálo.

 

Proč právě Bali? V rámci studií i života do té doby, jsi procestoval dost zemí.

To že jsem zůstal na Bali, je z důvodu, že se mi tam líbí a je tu příjemný a jednoduchý život.

Založil jsi projekt Green-Books.org, co tomu předcházelo?

Řekl bych, že to byl souhrn faktorů. Jednak jsem se začal víc zajímat o to, jak se zde člověk negativně chová k přírodě, a co se s tím dá dělat. Taky jsem se zrovna zajímal o jógu, takže meditace, kdy má člověk více času na přemýšlení sám nad sebou. Zároveň mě oslovilo pár kámošů, kteří byli vegani. Člověk si pak uvědomí, jak je to všechno propojené. Jako systém s jednotlivými věcmi, které děláme na denní bázi a jaký vliv to má na přírodu. Asi jsem si postupem času uvědomil, jak se říká, že máme dvě ruce. Jednou rukou si bereš a druhou můžeš dávat.

Jestli to chápu dobře, tak tě to přimělo uvažovat nad tvým životem?

Najednou jsem zjistil, že mám takový super život, všechno bylo fajn. Že se zkrátka mám dobře a chtěl jsem to nějak vrátit nazpátek vesmíru, přírodě. Začal jsem se zajímat o environmentalistiku, o to jak moc tu přírodu ničíme a zjistil, že jsou to věci, o kterých se v médiích moc nepíše.

 

Začal jsi teda hledat cestu jak to změnit, pomoc a jak přispět ke zlepšení prostředí v Indonésii?

Uvědomil jsem si, že je to potřeba vzhledem k dnešnímu světu. Většina ničení pochází z působení nějakých korporací, které nechtějí, aby si lidé pěstovali vlastní jídlo, jezdili na kole místo kupování aut. Vznikla ve mně potřeba to změnit. Po přemýšlení jak toho dosáhnout, jsem dospěl k názoru, že největší šance na změnu je řešit to skrz prevenci a tou jsou děti, které tady za dvacet let budou rozhodovat o tom, co kdo si koupí a jak ten svět tady bude vypadat. Tím se ucelil nápad se založením Green-Books.org.

Jak vznikal samotný projekt Green-Books.org?

Začalo to tak, že jsem jezdil na různý surfový místa. V té době to bylo hodně na ostrov Sumba. Právě tam jsem začal brát první knihy o přírodě a snažil jsem se, aby se děti o ni začaly zajímat. Protože když se o něco zajímáš, tak to pak máš rád, když něco máš rád, tak to pak miluješ, a když to miluješ tak nechceš, aby se tomu stalo něco špatného.

 

Takže surfování a pohled na místní přírodu tě pomalu přivedlo k rozvíjení místních lidí o životním prostředí? Jak se to dál rozvíjelo?

Nejdříve to začalo přes ty knihy. Green-Books.org však nejsou jen knihy, ale environmentální výchova. Postupně se to začalo více soustředit na vývoj environmentálních aktivit. Nyní jsou ty knihy takový motivující nástroj, nebo spíše motivující odměna pro ty komunity. Když koordinátoři implementují environmentální hry, aktivity spojený s udržitelným způsobem života, dostanou znovunaplnitelné láhve, vodní filtry, nákupní textilní tašky a ty nejšikovnější koordinátory vezmeme na Bali na kurz pro učitele environmentální výchovy, což je takové další vzdělávání. Ono se to v podstatě celé přehouplo z dávání dětem knihy jenom tak, v platformu skrz kterou hledáme dospělé Indonésany, kteří vidí, že ty environmentální problémy existují. Což je tady strašný zlomek, jelikož si to tu lidi většinou neuvědomují. Hledáme tedy jedince, co to vidí a věří, že se ty problémy dají řešit a změnit pomocí prevence a vzdělání dětí. Tito dospělí se pak stávají koordinátory a soustřeďují kolem sebe ony děti.

Jak tě vnímali místní obyvatelé? Člověka, co přišel z Evropy a začal rozšiřovat podvědomí o ekologii a chování k přírodě?

Zatím bych to nehodnotil, jelikož jsme tu chvíli. Ze začátku to bylo tak, že jsme dávali knihy po vyplnění formuláře, abychom o těch lidech aspoň něco věděli. Problém byl, že poté co knihy dostali, tak se po nich jak se říká “zem slehla”, žádný feedback. Takže jsme zavedli nový systém, kdy lidé musí vynaložit úsilí, než vyplní přihlášku. Chceme, aby nám ukázali určité aktivity s dětma, aby si to jakoby zasloužili. Tento systém naši vybraní koordinátoři vítají a tím i pro nás je to posléze dobře zúročené úsilí pomoci. Je však před námi strašně dlouhá cesta. Jelikož, když o ničem nemáš ponětí je to běh na dlouhou trať. Výhodou je, že děti se mají touhu učit, což je pro výchovu a prevenci dobré. Co se týká klasického Indonésana, tak ten nepozná rozdíl mezi organickou a anorganicku látkou. Například plasty, jenž jsou na Bali největším problémem, oni ani nevnímají, jak škodlivé pro přírodu jsou.

 

Co je tedy Vaše přesná práce v projektu Green-Books.org?

My vyvíjíme kurikulum, které místní koordinátoři poté implementují v komunitách. Doufáme a věříme, že vše to co děláme, bude takový kruh, kdy se ti koordinátoři stanou hybatelé změn. Jak se říká anglicky change makers v té komunitě a budou ovlivňovat nejen děti, ale i další dospělé v té komunitě. To je taková naše vize, za kterou jdeme a chceme ji naplnit. Jak jsem již uvedl, je to zatím chvíli, pouze pár let co fungujeme.

Hlavní cíl je tedy prevence skrz seznamování dětí?

Ne, prevencí to začíná a je největším nástrojem pro změnu v generacích. Koordinátoři začnou tou prevencí, ale máme i ambice ukázat a ukazujeme přes koordinátory lidem možné alternativy. Protože abys mohl mít možnost výběru, musíš mít alternativy. Tzn. například znovunaplnitelné láhve, textilní nákupní tašky, vodní filtry, jiný zdroj jídla než ten, co obsahuje palmový olej, atd.

Když se zaměříme na koordinátory. Je zájem mezi obyvateli o to se jimi stát? Objevují se noví zájemci, kteří chtějí rozvíjet tu povědomost? Musí to být těžké, když sami nepoznají, že něco dělají špatně.

V Indonésii žije nějakých 260 možná 270 miliónů lidí a v první třídě se tu všichni učí indonéštinou, takže tu dokážeš komunikovat s tímto množstvím lidí pouze jedním jazykem. To procento lidí je malinké, ale i z toho množství se lidé najdou. Pokud o to stojí, my to s nimi chceme a pomáháme rozvinout. Děláme to tak, aby to vše šlo škálovat a tím se to co nejvíce dostalo mezi ty lidi. Všechny ty návody na aktivity jsou online, takže teď máme sto komunit po celé Indonésii od Acehu až po Papuu. Může jich však být klidně tisíc, klidně milion. Je to vše, jak jsem řekl na delší dobu.

Teď před sebou další metu, kdy chceme oslovit co nejvíce Indonésanů. Chceme jim ukázat, že si budou hrát s dětma a za to dostanou nějaké motivační dárky, které mají spojitost s udržitelným způsobem života (vodní filtry, knihy o přírodě, dalekohledy, nebo další vzdělání v environmentální výchově). Pro jeho uskutečnění je potřeba dostat se do médií, skrz ně oslovit co nejvíce Indonésanů a dostat se mezi ty, které to zajímá.

V dnešním světě je to velké téma plasty v oceánu a i dle mého názoru velký problém do budoucna. Jak je to s tímto problémem plastů v oceánu?

Tento eko systém je celý propojený a naznačím jak. Lidé v Indonésii, i když hodí odpad do koše, tak to přinejlepším skončí na skládce. V horším případě ho spálí nebo zahrabou. V nejhorším případě to někde pohodí a pak se to v období dešťů spláchne do vodních toků. Těmi se to dostane do moře a následně záleží, jak fouká vítr. Ten v říjnu až do listopadu fouká tady v Canggu na pláž a tam se to dostane. Normální člověk to neví, pokud nespatří člověka na mostě, jak to přímo hodí do vody.

Pokud to nepřiplave na pláž, tak se to proudy dostane na širé moře, kde v severním a jižním Pacifiku, severním a jižním Atlantiku a Indickým oceánu existují tvz. „odpadkové ostrovy“. Což není něco, co ční nad hladinu moře, ale takový „guláš“ z těch plastů. Jelikož na ty plasty působí slunce a mořská voda, včetně mechanické síly vln, tak se rozpadnou na tzv. mikroplasty. I když nejsou plasty na pláži vidět okem, můžete je spatřit. Když je příliv a následně moře ustoupí, je vidět lajna toho, jak moře zanechá mikroskopické plastové elementy. Jsou vidět milimetr po milimetru plastové úlomky a to jsou ty zmíněné mikroplasty. Ty mikročástice se posléze stanou potravou mořských živočichů. Na povrch plastu se vážou toxiny a požitím se jim dostanou do svalů a do tuků a my pak jíme to maso (ryby, atd). Takže se zjišťuje, že i v lidském těle se nachází toxiny z plastu a to tímto koloběhem. Je dobře, že se to dostává do médií, kdy si lidi musí uvědomit, že to není pouze želva s brčkem v nose, racek co jí plastové víčka místo mušlí, ale že to ovlivňuje i lidi a tím je to katastrofa pro lidstvo.

Spousta lidí se dnes snaží pomáhat, cestují do těch zemí, sbírají plasty. Vidím i spoustu surfařů, kteří dávají fotky z úklidu pláží. Jak to vnímáš ty a co myslíš, že je nejdůležitější?

V rámci surfingu se lidí snaží pomáhat, ale není úplně účelné posbírat za dobu týdenního pobytu 5kg plastu. Je potřeba se opět vrátit k prevenci. Je souhrn věcí, co člověk může udělat pro to, aby se to nedělo. Začít u sebe a uvědomit si, že vše co děláme má na něco vliv.

Jedna věc je, že přijedeš uklízet zmíněné plasty, ale druhá věc je a tomu nadřazená, proč přijedeš uklízet ty plasty. Protože ti to vadí, takže musíš začít od sebe a uvědomit si, že vše co si koupíš, co děláš, má na něco vliv. Jde pít nápoj bez brčka, můžeš jít ven s znovunaplnitelnou lahví a zeptat se někoho, prosím Vás nemáte vodu? Jde se obejít nakupovat bez sáčků.

 

Takže každý se má zamyslet a vnímat sám sebe, co dělá a jaké to nese následky?

Určitě.

 

Vnímáš surfaře na Bali, jak se chovají k přírodě? Mělo by to dle mého názoru jít ruku v ruce u nich, jelikož je surfing i o přírodě.

Nejsem ve spojení s masovou komunitou surfařů. Spíš se stýkám s lidmi, které baví příroda. Ale myslím, že je to průřez společností, kdy se najdou lidi, co pomáhají, ale bohužel i ti, jenž nehledí na přírodu. To je smutné, jelikož surfaři by měli být v souladu s vodou a přírodou.

Ti surfaři, kteří jsou lepší a surfují na vlnách dál od civilizace, jsou takovej role model pro ty místňáky. Takže být pro ně příkladem, oni je vidí a říkají si: Oni jedí brambůrky v plastovým obalu, tak to je super, tak to budu jíst taky. Nebo když pijí pití z jednorázové láhve, tak to budu dělat taky. Takže důležité je být tím příkladem.

 

Jak mohou lidi pomoc tomu so děláš, podpořit Green-Books.org?

Indonésané mají jeden ze svých 600 lokálních jazyků jako rodný a pak až ve škole se učí indonéštinu. Tím chci říct, že s angličtinou tu nepochodíte. Z toho důvodu je těžké pomoci přímo na místě, tak jak to dělají koordinátoři. Máme však nový feature, Crowdfunding page, kde jednotlivec dostane ministránku, na které si může stanovit cíl. Například: jeden náš příznivec měl narozeniny, tak si dal cíl vybrat 1000 dolarů místo dárků, které pak pak po  čase skončily v šuplíku. Takže shareoval link a  poprosil známé, aby mu k narozeninám poslali peníze skrz tu naší stránku. Na té mini stránce jde vidět, jak zasílané peníze přibývají. To je jeden způsob, protože knížky, vodní filtry a vzdělávání koordinátorů bohužel stojí peníze. Já to mám jako hobby, ale máme jednoho zaměstnance, indonéskou bioložku, která nám pomáhá s vývojem aktivit. Té musíme dávat nějaký plat a také jsou potřeba finance na propagaci po Indonésii pro získání více koordinátorů. Dále je možná pomoc lidí v sociálních médiích, hodili by se dobrovolníci na focení a točení propagačních materiálů i instruktážních videí. V neposlední řadě také grafik designer, protože vždy je potřeba něco vizuélně vylepšit.

 

Koukal jsem, že máte na Bali takový Guest House, můžeš mi o něm něco více říct?

Máme tu Eco-Lodge se čtyřmi pokoji pro hosty a se 600 m2 zahrady pro permakulturní pěstování plodin. Celý je zaměřen na ekologii. Máme tu odpadkový hospodářství, kdy třídíme odpady, které se pak sváží do recyklačního centra. Umýváme zem octem a jedlou sodou umýváme záchody. Pereme tu v organickým přostředky z mýdlový ořechů. Máme zde solární ohřev vody a recyklovaná mýdla. Hosté dostanou zdarma vodu z filtru a  znovunaplnitelnou láhev, nákupní textilní tašky, boxy na jídlo. Pokud existuje nějaká eko alternativa, tak se ji sem pokoušíme zavést. Co se týká zahrady, pěstujeme v ní cca 60 druhů rostlin. Vše je to organik, podle zásad permakultury, což je systém napodobení přírody. Navíc je tu klid, všude zpívají ptáci, a jelikož jeden pokoj slouží jako kancelář Green-Books.org, tak lidé co si u nás zaplatí pobyt, přispívají i na chod naší organizace.

Kde mohu ubytování najít a rezervovat?

Guest House se nachází v Canggu, více na odkazu :
Airbnb> bit.ly/2ugRpzq nebo https://www.instagram.com/sustainableliving_bali/

 

Vraťme se k surfingu a odlehčeme celou tu záležitost s odpady. Máš nyní ještě čas na surfování, nebo už je to pro tebe spíš občasná záležitost?

Už to není středobod mého vesmíru. Když tu mám nějaké kamarády, tak surfovat jdu, ale už nejsem ranní ptáče, které by vstávalo na dawn patrol a sledovalo swell. Mám rád surfování s kamarády na vlně, která mě baví a na spotu bez lidí, což na Bali je nyní velmi těžké. Ty spoty kam s nimi občas vyjedu, jsou většinou daleko od civilizace. Proto se nedá v mém případě věnovat surfingu na denní bázi.

Pokud jdeš s kamarády přece jen pokořit swell, na čem surfuješ?

Tak podotknul bych, že nezamýšlím swell pokořit, naopak chci být s oceánem kamarád. Na to mám single fin mini malibu z balsi od lokálního shapera ☺

 

Děkuji ti moc Peťo za rozhovor a přeju Tobě a celému projektu Green-Books.org mnoho úspěchu a podpory lidí pro to co děláte.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Používáním tohoto webu souhlasíte, že využívá cookies. Více informací

Nastavení cookies na této webové stránce je nastavo na "povolit cookies", aby vám umožnilo co nejlepší procházení. Chcete-li nadále procházet web beze změny nasatvení, klikněte na "Souhlasím".

Zavřít